FC Zlín oficiální web

ADAM HLOUŠEK: ZAHRÁT SI LIGU MISTRU? KAŽDÝ HRÁČ VÍ, ŽE TO JE JEDNOU ZA ŽIVOT

Fotbalový talent roku 2009, trojnásobný mistr polské ligy či bývalý reprezentant a hráč německé bundesligy. ADAM HLOUŠEK toho má za sebou ve třiatřiceti letech skutečně mnoho. V rozhovoru pro náš magazín
zavzpomínal například na své působení v Legii Varšava, kde poznal vyhlášené polské fanoušky i chuligány, promluvil o reprezentaci i zlínské kabině. 

V profilu na Wikipedii máte u svého jména uvedeno – záložník, obránce, útočník. Za co se považujete vy?
Poslední dobou jsem toho nejvíc odehrál jako levý obránce. Když člověk hraje záložníka, tak může zaskočit za obránce, který může vyjet. Útočníka jsem hrál skoro dvacet let, takže tam si taky něco pamatuji.

Ve Stuttgartu z vás udělali dokonce stopera. Nebyl to pro vás trošku šok?
Do té doby jsem to nikdy nehrál. Začal jsem se tam objevovat v tréninku během letní přípravy. Potom mě dal trenér překvapivě do základní sestavy v generálce proti Manchesteru City a od té doby jsem tam zůstal.

Více zápasů než v české lize jste odehrál v zahraničí. Vždycky vás to táhlo do ciziny?
Asi jako každého. Táhlo mě to ven. To není nic proti České republice, ale snad každý fotbalista má sen si zahrát v zahraničí. Když ta možnost je, tak asi nikdo neváhá a pak už je to jen o tom hráči, aby se tam udržel co nejdéle.

S jazyky jste neměl problémy?
Asi ne. Němčinu jsem se učil ještě před základní školou, takže tam se to tak nějak sešlo. Polštinu se člověk naučí rychle, když je každý den v šatně.



V Německu jste vystřídal tři kluby, hrál tam pět let, ale asi nikde to nebylo úplně ono, že?
Takto bych to asi úplně neřekl. Týmovými výsledky to nebylo úplně ono, protože se sestoupilo. Tam ty představy byly jiné, ale měl jsem štěstí, že jsem vždy mohl hrát v 1. bundeslize a na to nemůžu říct nic špatného.
Ze Stuttgartu jste přestoupil do Legie Varšava.

Nezrazovali vás tehdy, že je to krok zpět?
Na začátku to napadlo každého včetně mě. V té době byla polská liga v začátcích. Po EURO, kdy se postavily stadiony, tak se to celé výrazně zlepšilo. Prvně jsem moc nevěděl, do čeho jdu ale když si pak člověk
zjistil věci konkrétně o Legii, tak to byl spíš krok dopředu při zpětném pohledu.

Nakonec angažmá v Legii bylo pro vás terno. Třikrát jste vyhrál polský titul, dvakrát polský pohár. Užíval jste si to?
Já jsem vůbec nečekal, že by se za těch tři a půl roku mohlo stát všechno toto. První rok se navíc postoupilo ještě do Ligy mistrů. To jsme si užili zápasy s Realem a dalšími. Navíc jsme z Ligy mistrů šli
do Evropské ligy a to pro mě bylo víc než jeden krok dopředu.

Dá se říct, že fotbal je v Polsku druhé náboženství?
Ne v takové míře, jako je to v Itálii, ale je to hodně podobné. Oni fotbalem fakt žijí. V Legii se mi to potvrdilo. Když fanoušci byli naštvaní, přišli za námi a řekli nám, že pracují pro to, aby pak měli peníze na zápasy. To mluví za vše.


O polských fanoušcích se vyprávějí hotové legendy. Jak jste je poznal vy?
Co jsem poznal v Legii, tak moc lepších fanoušků už v Evropě asi není. Je to srovnatelné s Německem, ale tady jsou ještě větší srdcaři. Když se pak nedaří, tak to těm hráčům dají dost sežrat. Občas to tam pak bývá drsné, ale není se čemu divit, když to pro ty lidi je celý život.

Co chuligáni? Kolikrát z nich jde strach.
Je to, jak říkám, když se prohraje třeba derby s Poznaní, tak to ten hráč pocítí z očí do očí. A když se pak člověk dozví, že ten fanoušek už za sebou má nějakou horší minulost, tak pak si každý rozmyslí, zda další zápas bude, nebo nebude jezdit po zadku.

Ligu mistrů jste hrál s Legií s natrženým stehenním svalem. Stálo vám to za to, neříkali vám, že jste blázen?
Člověk asi musí být trochu blázen a obzvlášť v tomto. Když hráč ví, že zahrát si Ligu mistrů může jednou za život, tak se kousne. Samozřejmě se to mohlo ještě zhoršit nebo se něco stát, ale to se naštěstí neudálo.

Z Legie jste šel do týmu Nieciecza. Jak se hraje fotbal ve vesnici, kde nežije ani tisíc obyvatel?
To byl velký rozdíl. Stadion, fanoušci a celkově ta atmosféra... V té vesnici bylo všechno super, ale ti fanoušci, co si budeme povídat, to tam prostě chybělo. Majitelé a lidé, co tam ten fotbal dělají, by si asi zasloužili, aby tam byla lepší atmosféra.


Prý jste museli povinně chodit do kostela. Je to pravda?
To jsme šli s kluky jednou. Nevím, zda to bylo před prvním zápasem ligy, nebo až po něm, ale všichni jsme šli do kostela. Já to teď vůbec nezlehčuji, ale bylo to trochu úsměvné. Všichni Poláci se tam modlili a my Češi a Slováci jsme seděli vzadu a koukali se na ně, jak tam klečí. Byla to dobrá zkušenost, ale kdybychom zůstali venku, tak by se taky asi nic nestalo. Pamatuji si ještě, že v Legii nás trénoval Portugalec Sá Pinto. Kdykoliv jsme někde byli na zápase venku a šli jsme na procházku, tak vždy využil toho, když tam byl kostel. My, co do kostela nechodíme, jsme zůstávali venku.

Plánujete se ještě vrátit do zahraničí, nebo byste se chtěl už usadit v Česku?
Člověk nikdy neví. Můj plán je hlavně se vrátit do fotbalu a pravidelně hrát. 

Dvakrát jste hrál ve Slavii. Teď je finančně i sportovně na vrcholu. Nemrzí vás, že tahle éra nepřišla za vašich časů?
Když jsem tam byl podruhé, tak už to tolik veselé nebylo. Co se týkalo obměny kádru, a i trenéři se tam střídali. V té době tam zrovna přišel Franta Straka. Když jsem tam přišel poprvé, tak to bylo po druhém titulu. Plány byly velké. Byl tam jeden smolný zápas, kdy jsme mohli postoupit do Ligy mistrů, ale zahráli jsme si Evropskou ligu, takže já myslím, že to pro Slavii bylo hodně úspěšné a v té době tam ještě bylo všechno zdravé.

Ve Slavii jste se jako mladík potkal s Davidem Hubáčkem, současným asistentem ve Zlíně. Jak jste ho tehdy vnímal?
Já jsem tam přišel, když mi bylo 20 nebo 21. Vnímal jsem ho jako velkou ikonu. To říkám beze srandy. Neříkám to proto, že hraji tady a je trenér. Druhá věc je, že to byl skvělý fotbalista s výbornou levačkou. Mohl jsem se od něho i učit, protože byl na mé straně. I díky němu se mi v sezoně dařilo. Já hrál před ním a on za mnou. Nahráli jsme spolu hodně minut. Hrálo se mi s ním opravdu dobře, jelikož David má i fotbalové myšlení.



Jak ho teď vnímáte jako trenéra?
On se v tomto asi moc nezměnil,protože je z něj cítit ten přirozený respekt. Tady v šatně se chová, jako by byl jeden z nás, má k tomu jako bývalý hráč blízko, a ten přirozený respekt má obrovský. Jak byl profík jako hráč, tak teď je ještě větší profík jako trenér.

Za reprezentaci jste odehrál osm zápasů. Neříkáte si, že jich mohlo být více?
Na sto procent jich určitě mohlo být víc, ale v této věci mám čisté svědomí. Víc toho vymačkat nešlo. V té době, když jsem byl v nejlepší formě, tak vždy přišlo nějaké těžší zranění. Já jsem strávil několik nejen měsíců, ale i let mimo fotbal. Z tohoto jsem vymačkal, co šlo.